Ministr financí Epafroditus

Kniha „Paměti Kleopatry“ od Margaret George, díl I., kap.18. Epafroditus – ministr financí 

      Stála jsem v jednom z velkých vládních skladišť v docích. Byla 
to obrovská budova, velká téměř jako chrám. Nekonečné řady amfor – 
oblých, kulatých, obsahujících olivový olej – tu ležely ve svých 
slaměných poduškách. Každá z nich, dovezená z Itálie, Řecka a Bithýnie, 
nafukovala moji pokladnu. Obchodníci platili z dovezeného olivového oleje 
padesátiprocentní daň. Jelikož v Egyptě mnoho olivovníků neroste, většina 
se ho dováží.
A Egypt spotřebovává hodně olivového oleje. Všichni ho používají do lamp 
i na vaření. S olivovým se nedá žádný olej srovnat.
   „Vaše Veličenstvo,“ oslovil mě muž, jenž měl na starosti sklad, „věřím, 
že vidíte, jak dobře se starám o skladování. Díky vysokým stropům a průduchům, 
kterými pořád provívá vánek od moře, je tu stále chladno. Ještě nikdy se mi 
nezkazila jediná amfora. Ledaže nebyla řádně zapečetěna, samozřejmě.“
    „Ráda bych si prohlédla účetní knihy,“ řekla jsem. „Zdejší pořádek na mě 
udělal velký dojem.“
    „O to se stará majitel,“ prohlásil. „Je velmi pečlivý. Myslím, že kdyby 
tu našel jedinou myš...“ Škubl sebou. „Proto máme tolik koček.“ Ukázal na 
pytle s obilím uskladněné na druhé straně. Teprve teď jsem si všimla všech 
koček, které tu trůnily jako sochy.
    Myši. Včera mi přišla depeše, z níž vyplynulo, že horní Egypt začíná 
být myšmi zamořen. Ano, budou muset dostat úlevu. Budu se muset zříci peněz 
z daní.
    Hrozila jsem se účetnictví. Mám dobrou hlavu na matematiku a ráda si 
hraji s čísly – po určitou mez. Ale zoufale jsem potřebovala ministra 
financí. Mardian nemohl současně zastávat funkci hlavního ministra a ještě 
se k tomu starat o finance.
    „Kdo je ten majitel?“ zeptala jsem se. Určitě je to organizační maniak.
    „Epafroditus, z deltské čtvrti,“ odvětil.
    „Z deltské? Takže je to Žid?“
    „Ano. Jeho hebrejské jméno zní Ezekiáš.“
    „Jak umí zacházet s čísly a účty?“
    „Výborně, Vaše Veličenstvo. Dokáže rozmotat ty nejspletitější problémy. 
Nikdy jsem nezažil, že by udělal chybu ve sčítání a odčítání. A je 
úzkostlivě poctivý.“
    „Co kdybych pro to Ezekiáše chtěla poslat?“
    „Především byste mu neměla říkat Ezekiáš. Pohané musí používat jeho 
řecké jméno“.
    Odešla jsem s odhodláním, že si s tímto Epafroditem promluvím. Možná 
že mi jeho Jahve pošle přesně tu osobu, kterou potřebuji.
    Ezekiáš – tedy Epafroditus – prohlásil, že je ochoten se se mnou setkat. 
Je velmi zaneprázdněn, pravil, ale sna by si mohl v poledne hodinku vyšetřit.
    Jeho povýšená odpověď naznačovala, že je jedním z těch Židů, kterým 
se nelíbí ptolemaiovská vláda, i když Židé jako skupina pomáhali Caesarovi 
v nedávné alexandrijské válce. Rozhodla jsem se, že tomu nebudu věnovat 
pozornost. Šlo mi o člověka, ne o jeho názory a předsudky.
    Když dorazil přesně v určenou hodinu, šokovalo mě, že do místnosti 
vkročil pravděpodobně ten nejhezčí muž, jakého jsem kdy spatřila, kromě 
soch a uměleckých děl. Měl pronikavé oči, modré jako voda v přístavu a 
jasné jako ty njčistší mělčinky zalité sluncem. Lví hříva vlasů, černých 
a lesklých, mu rámovala obličej jako na klasickém portrétu Alexandra. 
Rubínově červené roucho celý obrázek dokonale doplňovalo.
    Zírala jsem na něj. „Myslela jsem, že budete starý!“ vyhrkla jsem.
    Je mi pětačtyřicet,“ odpověděl perfektní řečtinou. „možná vám připadám 
starý, protože je vám teprve dvaadvacet.. nejmilostivější Veličenstvo,“ 
dodal ledabyle.
    Nevypadal na pětačtyřicet. „Takže, Epafrodite -“
   Vysvětlila jsem mu, co potřebuji. Vyžadovalo by to okamžitou pomoc; 
než budeme moci začít s daňovými úlevami, všechny záznamy musí být v pořádku.
    „To je práce na celý den, Vaše Veličenstvo,“ odvětil bez váhání. 
„Já už jednu mám. Vlastně několik.“
    „Copak byste to nemohl vzít pouze dočasně? Jsme ve velké tísni!“
    „Cože, teď hned? Máte ponětí, kolik mám povinností? Přístav by se 
musel zavřít, kdybych najednou opustil svoje místo. A co by pak bylo 
s vašimi výnosy? Zkuste najít někoho jiného.“
     „Prosím! Pomozte nám alespoň zrevidovat účetní knihy. Na to ostatní 
najdu někoho jiného.“
     Celou dobu, co jsme hovořili, stál. Roucho mu padalo v rovných 
záhybech k nohám ukrytých v drahých střevících z gazelí kůže. Byl tak 
dokonale vyrovnaný, tak klidný.
     „A nebojte se,“ pokračovala jsem. „Rozhodně nečekám, že začnete 
hned teď. Ale chci, aby jedno z nejzodpovědnějších míst v království 
zastával ten nejlepší. Nikdy mě nepřestane rozesmutňovat, že poddaní 
chtějí, aby jejich vládci byli moudří, lidští a poctiví, ale zároven 
jim přejí ty nejneschopnější a nejhloupější ministry! Neustále si stěžují, 
že se jejich vládci obklopují druhořadými lidmi, ale když narazíte na někoho 
provotřídního, rychle si najde výmluvu a spěchá zpátky ke svému rodinnému 
podniku. Můžete vinit pouze sebe, má-li váš vládce podřadné ministry!“
     „Já nejsem jediný člověk v království, který umí něco efektivně řídit,“ 
prohlásil tvrdohlavě. „A možná že člověk z Alexandrie není tím pravým, 
kdo by měl dohlížet na záležitosti celého Egypta.“
     „Peníze jsou všude stejné“ namítla jsem. „Drachma je drachma, 
v Alexandrii jako v Asuánu!“ Pravdou bylo, že nechtěl mít nic společného 
s mou vládou. „Nejde o to, že jste z Alexandrie, ale o to, že vy a vaši 
lidé nesouhlasíte s mlou vládou. Vím, že mě nemáte rádi!“
     Poprvé projevil nějakou emoci kromě odtažitosti. „Ne, já proti vám 
nic nemám. Je pravda, že někteří Židé se cítí dotčeni, že nefigurují 
na jistých dekretech, které favorizují Řeky. Ale Caesar“ - odmlčel se, 
aby dodal tomu jménu váhu - „byl rozhodně štědrý k těm, kteří se v době, 
kdy to potřeboval, projevili jako jeho přátelé.“
    „Ale já také! A nyní něco potřebuji já.“
    „Rádi jsme Caesarovi pomohli.“
     Proč se to pořád opakuje? Určitě tím míní: Kdo bude skutečným vládcem, 
vy, nebo Caesar? Zjevně by měl raději za vládce Caesara!
     „Tím, že mi pomůžete, prokážete úctu i jemu.“
      Téměř neznatelně potřásl hlavou. „Jak to?“
     „Protože Caesar bojoval za to, abych zůstala na trůně! Přál si, 
abych byla královnou!“
     „A jste matkou jeho dítěte.“
     Jaká drzost!
     „Ano. A náš syn nastoupí po mně jako vládce Egypta.“
     „Nechte mi ty knihy přinést do mého skladu,“ řekl rázně jako kupec, 
který už dostal svou cenu a nyní nechce smlouvání prodlužovat. „Podívám 
se na ně. Nemohu slíbit, že budou zpátky do zítřka.“
     Snažila jsem se udržet si svůj výraz. Do zítřka! Doufala jsem v sedm 
až deset dní. Tak přece dostanu to nejlepší. Nemusím dělat kompromisy.
     „Děkuji vám,“ prohlásila jsem.
     Když odešel a jeho rudé roucho se naposled zalesklo v poledním slunci, 
napadlo mě, jak asi budou on a Mardian spolupracovat.

Kniha „Paměti Kleopatry“, Margaret George,díl I.,kap.18.,Epafroditus–ministr financí